Příspěvky

Příběh pana Jardy

Pan Jarda položil na stůl stokorunu. Tolik přesně stál lísteček, který doktorka vložila do přístroje, který mu položila na prst, aby odsál trochu krve a ihned detekoval hodnoty. Doktorka si za jeho zády přečetla výsledek, na který by jinak, kdyby nezaplatil tu stovku, čekal týden a pak se obrátila na židli na pana Jardu. "Je to špatné, pane Jardo, ihned musíte do nemocnice!" "Ale já... to jsem nečekal...vždycky jsem byl zdravý....naposledy snad v pubertě jsem si zlomil nohu....co teď...proč... KAM?" "Nebojte, jen tady do Fakultní, támhle na kopci." "Tak já tam teda zajedu. Nevíte, kde si tam můžu zaparkovat vůz?" "Ale pane Jardo, proboha, co to povídáte, vy přeci nesmíte řídit auto, ohrozil byste okolí! Jste slabý, vyčerpaný!" "To jakože pro mě přijede sanitka?" "To zrovna ne, nejsme taxikáři, víte jak je na tom naše bezplatné zdravotnictví, že, ale je to jen kousek, tři kilometry do kopce, to dojdete! A kde to by
Okomentovat
Další informace

O princezně Hovněně

Bylo nebylo. Za dávných časů, kdy nic nebylo jako dnes, a spousta věcí se děla jen proto, že se o tom později vykládalo, žila ve vesnici Horní Řiť, ve svém domečku vydlabaném z olomouckého syrečku, malinkatá víla Hovněna. Žila si vcelku spokojeně, až na to, že byla lehce znepokojena tím, že když už se narodila jako víla, měla by být krásná, jemná a obdařená nějakou tou nadpřirozenou silou. Nicméně Hovněna kromě toho, že byla úplně obyčejná holka, měla nakrátko střižené vlasy, režné šaty, pár kilo navíc a nemožně pihatý nos, neměla vůbec, ale vůbec žádnou kouzelnou moc. Nebo, uklidňovala se Hovněna, alespoň se zatím neprojevila. Třeba časem... říkala si. Jednou se k tomu prý už už schylovalo, bylo jí dvanáct a na pouti v sousední Dolní Řiti koupila kornout s burskými oříšky, říkávali svědkové, zfialověla, nafoukla se, začala kolem sebe mlátit rukama, v jakémsi podivném magickém vytržení, ale Hovněna dobře věděla, jak to bylo doopravdy – zaskočil jí arašíd. Hovněna n
Okomentovat
Další informace