O princezně Hovněně
Bylo nebylo.
Za dávných časů, kdy nic nebylo jako dnes, a spousta věcí se děla jen proto, že se o tom později vykládalo, žila ve vesnici Horní Řiť, ve svém domečku vydlabaném z olomouckého syrečku, malinkatá víla Hovněna. Žila si vcelku spokojeně, až na to, že byla lehce znepokojena tím, že když už se narodila jako víla, měla by být krásná, jemná a obdařená nějakou tou nadpřirozenou silou. Nicméně Hovněna kromě toho, že byla úplně obyčejná holka, měla nakrátko střižené vlasy, režné šaty, pár kilo navíc a nemožně pihatý nos, neměla vůbec, ale vůbec žádnou kouzelnou moc. Nebo, uklidňovala se Hovněna, alespoň se zatím neprojevila. Třeba časem... říkala si.
Jednou se k tomu prý už už schylovalo, bylo jí dvanáct a na pouti v sousední Dolní Řiti koupila kornout s burskými oříšky, říkávali svědkové, zfialověla, nafoukla se, začala kolem sebe mlátit rukama, v jakémsi podivném magickém vytržení, ale Hovněna dobře věděla, jak to bylo doopravdy – zaskočil jí arašíd.
Hovněna nebyla hodná, ani zlá, byla taková.. taková normální. Když měla svůj den, taky se dokázala pěkně naštvat, ale dá se obecně říci, že se všemi vycházela dobře, nechávala sousedova kuřata bez povšimnutí hrabat stěny jejího tvarůžku, děti se jí většinou (a jak říkala Hovněna- bohužel) nebály, pouze ve dnech, kdy se snažila plnou svou vahou etericky vznášet a většinou skončila s obličejem v záhonu zelí nebo ředkve, se jí každý pro jistotu vyhýbal.
Dny a týdny plynuly a Hovněna stále žila úplně obyčejný život plný obyčejných okamžiků. I když, jak sama připouštěla a často říkala, jí začínal být tvarůžek malý, nebylo to rozhodně tím, že by toužila po velkolepých zážitcích z dalekých krajů, ale prostě proto, že měl tvarůžek vydlabaný dost nízký strop a úzké stěny.
Jednoho dne, bylo to přesně ve čtvrtek, protože zrovna v ten den vždy přijížděla pošta z hlavního města Pupku Světa - se na obecním sloupu uprostřed Hornořitního náměstí objevil malý plakátek. Byl tak malý a jemný, jak jen může útržek hedvábného toaletního papíru být, jenže to víte – vesničani – zvyklí na listy starého kalendáře, nebo slámu – ho považovali za nóbl zázrak, seběhla se celá vesnice a obdivovala ho - jen škoda, že na přečtení drobounkého písma byla potřeba v těchto končinách vcelku nedostupná lupa, nebo obzvlášť dobrý zrak – který – jak se široko daleko vědělo – Hovněna rozhodně měla.
Zavolali tedy Hovněnu, aby jim papírek přečetla.
Hovněně se moc nechtělo, neměla ráda davy, když se sešlo víc jak pár lidí, začínala mít pocit že se dusí, nerada četla na veřejnosti, vždycky zrudla a začala koktat, nicméně neuměla odmítnout tolik prosících očí najednou a tak šla.
Nápis na útržku byl prostý. Král Pupku Světa, Vendelín Osmý oznamoval, že se mu ztratil syn, princ Strakoslav. S velkou pravděpodobností ho unesl drak. Kdo prince najde, dostane odměnu, kdo najde jen poměrnou část prince, bude mu odměna odměřena podle nalezených procent.
Všichni na Hovněnu upírali zrak, když četla a když dočetla, stále na ni zírali a mlčeli. Pak řekla paní Brousalová, pekařka, to, co napadlo všechny. Když je jednou Hovněna víla, měla by jít zkusit štěstí a chudáka prince najít. Třeba je to přesně to, co potřebuje, aby se projevily její kouzelné schopnosti.
Hovněně se to vůbec nezamlouvalo. Draka viděla jen v publikacích po své babičce, všude se uvádělo, že draci jsou nebezpeční, lidožraví, je potřeba se jim vyhýbat a v případě, že na draka šlápnete, se nemáte divit tomu, že v další minutě nebudete.
Šla domů a zamkla se ve svém olomouckém syrečku na tři západy. Jenže po několika dnech jí došla zásoba jídla a musela zase ven. Tam na ni čekaly pátravé pohledy, lidi si na ni ukazovali a velmi, velmi hlasitě šeptali.
Tak jo!
Zařvala Hovněna.
Sbalila si raneček a vyrazila do Pupku Světa, zjistit, co a jak.
Prošla Kaňonem zkázy, Chlupatým lesem a aniž by potkala živáčka vstoupila do bran Pupku Světa.
V hlavním městě všude vlály černé prapory, ulice byly vylidněné, jen pár reklamních tabulí skřípalo pod jemnými nárazy slabého větru. Po dlážděných ulicích se díky stejnému větru kutálelo několik odpadků. Hovněna nepozorována prošla až k zámku, zahalenému do černého sukna. Na první pohled bylo vidět, kudy princ zámek opustil. V levém křídle zámku zela díra, že by tudy prošel slon, nebo spíš, pomyslela si Hovněna, proletěl drak. Prostě se proboural dovnitř, rozpáral zámek jako konzervu, vytáhl obsah a odletěl. Pár polámaných stromů v okolí jasně naznačovalo směr, kudy drak svou kořist nesl.
Hovněny, která si původně myslela, že si v hlavním městě posedí v nějaké příjemné hospůdce, dá si pivo a nějakou dobrou uzeninu a pak se za pár dní vrátí domů, jakoby nic a řekne, že se jí výprava nezdařila, se zmocnilo stopařské nadšení.
Nezapomněla ani na původní plán a na důkaz toho, že byla v hlavním městě, utrhla směrovku hlásající TUDY K PALÁCI. Malý suvenýr. A vydala se ven za hradby, tam, kde byly jasné důkazy o tom, že tudy letěl drak.
Samozřejmě, že nebyla sama. Vylidněné město mělo jediný důvod. Nikdo nebyl tak hloupý, aby ty stopy neviděl, takže se lidé vybavili piknikovými koši, čutorami s různým obsahem, kompasy, mapami, GPS navigacemi a vydali se po stopách draka. Někteří měli v úmyslu prince zachránit, to zase ano (pro odměnu), některým byl princ ukradený a chtěli vidět draka, další chtěli vidět ty, kteří jsou tak hloupí, že chtějí vidět draka, jiní si mysleli, že je lepší být u toho, než být někde jinde, no a někteří se rozhodli na davech lidí zbohatnout. Postavili si na té cestě stánky a s vysokodračí přirážkou prodávali hamburgery, cukrovou vatu a kokakolu. Další lidé prostě viděli ty davy a byli zvědaví, jak se to všechno nakonec vyvrbí...
Hovněna kráčela po cestě, která byla tichá a bez života, ale odpadky všude kolem, místa, kde stály stany, místa, která kempující dav zvolil za koutky úlevy – to všechno ukazovalo, jak horečnatá vlna hledání prince zde před pár dny proběhla. O den později narazila - brodíce se stále nepolevující záplavou odpadků – na stan, kde spalo pár turistů, podle akcentu v chrápání to byli jistě Podpažníci. Nejdříve je chtěla vzbudit a zeptat se, jestli jde dobře, ale zaprvé by to byla pěkně stupidní otázka, protože odpadková cesta se vlnila poměrně jasně do dálky několika kilometrů a pak – neuměla podpažnicky.
Po týdnu chůze odpadková stezka řídla. Táborů s odpadlíky přibývalo, většinou stanovými koloniemii procházela v noci, vydusaná stezka začínala být méně široká a nízký porost se měnil v les a následně prales.
Po dalším týdnu cesty, kdy už to Hovněnu vážně, ale vážně! Přestávalo bavit, narazila na první mrtvolu. Ležela mírně sežehnutá v borůvčí. Pak už jich nacházela stále víc až po dalších třech dnech nebyl metr, aby na něm neležel neúspěšný princohledač.
A najednou před ní stál – drak. Obrovský, s rudými šupinami, ledovýma očima, z nozder se mu draly oblaka páry, špičaté zuby, mokré krvavými slinami trčely z tlamy. Pařáty, velké jako stodola, zakončené ostrými oranžovými drápy. Křídla jako dvě plachetnice rozprostřel před svou slují a výhružně zavrčel, z jeho pohledu to bylo jen slaboučké odfrknutí, ale Hovněnu náhlý náraz větru odhodil na strom za ní.
Nyní velmi zvolna odbočíme a povíme si něco více o tomto kolosálním drakovi. Zaprvé udržíme čtenáře v infarktovém napětí, což je vypravěčovým cílem, zadruhé je nutné pár věcí sdělit, abychom mohli odůvodnit řádky po tomto odbočení následující.
Muhehe.
Drak se jmenoval Polníček. Jeho maminka, slovutná, obří a hrozivá saň Mateřídouška, to odůvodňovala tím, že jako malinkaté miminečko, zvlhloučce funíčkující, jak se snažilo dostat z toho loztomilouckého šišatoučkého vajíčíčka, dláčiček nádhelný muchlací - byl tak báječně klásně zeleňoučký, že si prostě nemohla pomoci /vzhledem ke jménu matčinu, je to asi obvyklý dračí problém s hormonální nevyrovnaností saní po kolotoči snůšky a inkubaci vajec/.
Drak nebyl hodný, ale nebyl ani zlý. Prakticky po většinu času byl vcelku mírumilovný, pokud mu nikdo nelezl do jeho zájmů. Živil se drobnou a zavalitou zvěří, podle toho, co se vůkol jeho sluje objevilo. Lidi nežral, nechutnali mu. Byl vcelku vzdělaný, ve svém rebelském mládí sežral dvě místní lidové knihovny /než zjistil, že je jednodušší je zažehnout/ a měl vyhraněného koníčka, kterému se cílevědomně věnoval, což se o většině jiných, rádoby inteligentních bytostí říci nedá.
Drak Polníček byl totiž moderním zmrzlinářem. Od malička ho fascinoval fakt, že k výrobě něčeho tak studeného, je potřeba v prvopočátku žár. Je potřeba spálit spoustu energie, přeměnit ji na jinou energii, která bude pohánět chladící mechanismus. Ledové tříště, vyráběné přirozenou cestou z ledu, ho nezajímaly, ale strojově vyráběné zmrzliny – to bylo něco jiného. Miloval kopečkové, vodové i smetanové zmrzliny, ve své laboratoři vyráběl různé příchutě, ochutnával, míchal, sladil... a do toho samozřejmě chrlil spoustu ohně, aby vyrobil mráz.
Polníček už měl za sto let svého života vyrobeny a ochutnány snad všechny příchutě světa. Samozřejmě, i jemu se, jako každému badateli, nevyhýbala záplava omylů a špatných překladů receptur.
A byl v těch chvílích naprosto neškodný, bádající ve své sluji. Ano, samozřejmě, dlužno asi zmínit tu jedinou tragickou událost, kdy ve svém zatvrzelém bádání po správném šmaku šmoulové zmrzliny vyhubil celý tento maličký modrý národ. Ale to bylo … nedorozumnění. A koneckonců - komu ty malé potvory modré chybějí?
A drak se nudil. Poté, co vyrobil mahagonovou zmrzlinu /byla plná pilin stejně jako ořechová, ale draka uspokojila/, začal pátrat po dalších možnostech, z čeho mraženou pochoutku vyrobit.
Někde v knize se dočetl, že existuje příchuť zvaná strachiatella. Bůhví, co to znamená, řekl si drak, stejně jako miliony lidí před ním. Hledal dál a zjistil, že v hlavním městě žije princ, přezdívaný Strakáč. A když šeptandou dorazilo i k němu, že je to pěkně studený čumák, byl osud Strakoslavův prakticky zpečetěn. V současné chvíli ležel princ v bezvědomí v trychtýřovité části velkého masového mlýnku – tak velkého, aby klikou mohl točit pařát velikosti stodoly (model K301 s odšťavňovačem). Odvážlivci, kteří se v minulých dnech prince snažili zachránit, se setkali s Polníčkovou nelibostí a byli odstraněni jako obtížný hmyz.
Ale vraťme se zpátky k Hovněně. Ta stála jako další z těch bláhových odvážných zachránců - před Polníčkovou slují, nyní mírně odřená o kůru kmene staré borovice, nicméně --- v té chvíli se otočil vítr.
Kdo si myslí, že právě teď došlo na její magickou moc, tak se mýlí. Fakt byl ten, že Hovněna samozřejmě, jak všichni tuší, nesmírně páchla, což nebyla žádná kouzelná moc, ale souhra polohy trvalého bydliště a stavebního materiálu jejího obydlí. Protože ale v přilehlém okolí páchlo všechno a všichni, nevěnoval tomu nikdo žádnou pozornost. Poté, co opustila svůj domov a navštívila kraje, kde nebyl zápach obvyklým, rozvinul se odér s obří intenzitou a zamořil okolí tak, že většina lidí v dosahu několika kilometrů upadala do horečnatého vynuceného spánku. To samé postihlo i draka.
Člověk by si byl řekl, že nozdra, zvyklá chrlit síru a oheň, by měla být zvyklá na horší kalibrace, nicméně zaprvé --- jsme stále v pohádce --- a vypravěč si sem tam nějakou tu nelogiku může dovolit – a zadruhé – byl to drak zmrzlinář, s nosem zvyklým jemným čichovým degustacím a odhalováním jednotlivých nuancí. A zatřetí – ona smrděla FAKT DĚSNĚ.
Drak odpadl a Hovněna rychle vylezla do mlýnku, vzala prince za nohy a táhla ho pryč ze sluje. Po několika kilometrech ho otočila obličejem vzhůru a po dni chůze se jí ho zželelo a omotala mu hlavu hadrem, aby to tolik nedrncalo.
Cestou zpátky Hovněna nespěchala, s nákladem se jí šlo navíc dost těžko a tak se stalo, že Hovněna po několika nucených brodech potoka a bažin – vyčuchla.
Princ se probral až ve své komnatě. Z celého výletu si vůbec nic nepamatoval, těžko říct, jestli to bylo způsobeno šokem, nebo ranami do hlavy, nicméně pokud čekáte, že se konala svatba, tak vás zklamu.
Hovněna se mu moc nelíbila, jak jsme si říkali, přeci jen byla úplně obyčejná s vlasy na ježka a pár kily navíc a on byl – studený čumák.
Co s princem? Jeho otec mu odmítl předat vládu a tvrdohlavě trval na tom, že se musí oženit, takže nakonec se Strakoslav rozhodl opustit bezpečí paláce a stal se mořeplavcem. Na tropickém ostrově Vlasy studený čumák roztál, zplodil pár černých levobočků a do vlasti se už nikdy nevrátil.
Hovněna se vrátila zpátky do Horní řiti, do svého malého olomouckého tvarůžku a s údivem zjistila, že je nejvoňavější osobou široko daleko, což byl pocit, ze kterého se ze dne na den začala etericky povznášet. Vesničané ji měli ve velké vážnosti, vyhýbali se jí jak jen to šlo a to Hovněnu naplňovalo pocitem nadšené osamělosti.
A to je konec.
PS:
A co drak?
Poté, co se probudil, zjistil, že mu ingredience na strachiatellu zmizela a rozzuřil se. Plivl si omylem horkou slinu na zmrzlinovač a celý ho roztavil. Následkem toho se nezabýval chytáním uprchlé přísady, ale sháněním náhradních dílů, což je, jak všichni víme, u starších modelů zmrzlinovačů, dost velký problém.
Když po několika letech dal přístroj za pomoci několika lehce připálených inženýrů konečně znovu do kupy, začal shánět latě, na příchuť latte. Což opět zavání třískami, ale neohrožuje to okolí.
Za dávných časů, kdy nic nebylo jako dnes, a spousta věcí se děla jen proto, že se o tom později vykládalo, žila ve vesnici Horní Řiť, ve svém domečku vydlabaném z olomouckého syrečku, malinkatá víla Hovněna. Žila si vcelku spokojeně, až na to, že byla lehce znepokojena tím, že když už se narodila jako víla, měla by být krásná, jemná a obdařená nějakou tou nadpřirozenou silou. Nicméně Hovněna kromě toho, že byla úplně obyčejná holka, měla nakrátko střižené vlasy, režné šaty, pár kilo navíc a nemožně pihatý nos, neměla vůbec, ale vůbec žádnou kouzelnou moc. Nebo, uklidňovala se Hovněna, alespoň se zatím neprojevila. Třeba časem... říkala si.
Jednou se k tomu prý už už schylovalo, bylo jí dvanáct a na pouti v sousední Dolní Řiti koupila kornout s burskými oříšky, říkávali svědkové, zfialověla, nafoukla se, začala kolem sebe mlátit rukama, v jakémsi podivném magickém vytržení, ale Hovněna dobře věděla, jak to bylo doopravdy – zaskočil jí arašíd.
Hovněna nebyla hodná, ani zlá, byla taková.. taková normální. Když měla svůj den, taky se dokázala pěkně naštvat, ale dá se obecně říci, že se všemi vycházela dobře, nechávala sousedova kuřata bez povšimnutí hrabat stěny jejího tvarůžku, děti se jí většinou (a jak říkala Hovněna- bohužel) nebály, pouze ve dnech, kdy se snažila plnou svou vahou etericky vznášet a většinou skončila s obličejem v záhonu zelí nebo ředkve, se jí každý pro jistotu vyhýbal.
Dny a týdny plynuly a Hovněna stále žila úplně obyčejný život plný obyčejných okamžiků. I když, jak sama připouštěla a často říkala, jí začínal být tvarůžek malý, nebylo to rozhodně tím, že by toužila po velkolepých zážitcích z dalekých krajů, ale prostě proto, že měl tvarůžek vydlabaný dost nízký strop a úzké stěny.
Jednoho dne, bylo to přesně ve čtvrtek, protože zrovna v ten den vždy přijížděla pošta z hlavního města Pupku Světa - se na obecním sloupu uprostřed Hornořitního náměstí objevil malý plakátek. Byl tak malý a jemný, jak jen může útržek hedvábného toaletního papíru být, jenže to víte – vesničani – zvyklí na listy starého kalendáře, nebo slámu – ho považovali za nóbl zázrak, seběhla se celá vesnice a obdivovala ho - jen škoda, že na přečtení drobounkého písma byla potřeba v těchto končinách vcelku nedostupná lupa, nebo obzvlášť dobrý zrak – který – jak se široko daleko vědělo – Hovněna rozhodně měla.
Zavolali tedy Hovněnu, aby jim papírek přečetla.
Hovněně se moc nechtělo, neměla ráda davy, když se sešlo víc jak pár lidí, začínala mít pocit že se dusí, nerada četla na veřejnosti, vždycky zrudla a začala koktat, nicméně neuměla odmítnout tolik prosících očí najednou a tak šla.
Nápis na útržku byl prostý. Král Pupku Světa, Vendelín Osmý oznamoval, že se mu ztratil syn, princ Strakoslav. S velkou pravděpodobností ho unesl drak. Kdo prince najde, dostane odměnu, kdo najde jen poměrnou část prince, bude mu odměna odměřena podle nalezených procent.
Všichni na Hovněnu upírali zrak, když četla a když dočetla, stále na ni zírali a mlčeli. Pak řekla paní Brousalová, pekařka, to, co napadlo všechny. Když je jednou Hovněna víla, měla by jít zkusit štěstí a chudáka prince najít. Třeba je to přesně to, co potřebuje, aby se projevily její kouzelné schopnosti.
Hovněně se to vůbec nezamlouvalo. Draka viděla jen v publikacích po své babičce, všude se uvádělo, že draci jsou nebezpeční, lidožraví, je potřeba se jim vyhýbat a v případě, že na draka šlápnete, se nemáte divit tomu, že v další minutě nebudete.
Šla domů a zamkla se ve svém olomouckém syrečku na tři západy. Jenže po několika dnech jí došla zásoba jídla a musela zase ven. Tam na ni čekaly pátravé pohledy, lidi si na ni ukazovali a velmi, velmi hlasitě šeptali.
Tak jo!
Zařvala Hovněna.
Sbalila si raneček a vyrazila do Pupku Světa, zjistit, co a jak.
Prošla Kaňonem zkázy, Chlupatým lesem a aniž by potkala živáčka vstoupila do bran Pupku Světa.
V hlavním městě všude vlály černé prapory, ulice byly vylidněné, jen pár reklamních tabulí skřípalo pod jemnými nárazy slabého větru. Po dlážděných ulicích se díky stejnému větru kutálelo několik odpadků. Hovněna nepozorována prošla až k zámku, zahalenému do černého sukna. Na první pohled bylo vidět, kudy princ zámek opustil. V levém křídle zámku zela díra, že by tudy prošel slon, nebo spíš, pomyslela si Hovněna, proletěl drak. Prostě se proboural dovnitř, rozpáral zámek jako konzervu, vytáhl obsah a odletěl. Pár polámaných stromů v okolí jasně naznačovalo směr, kudy drak svou kořist nesl.
Hovněny, která si původně myslela, že si v hlavním městě posedí v nějaké příjemné hospůdce, dá si pivo a nějakou dobrou uzeninu a pak se za pár dní vrátí domů, jakoby nic a řekne, že se jí výprava nezdařila, se zmocnilo stopařské nadšení.
Nezapomněla ani na původní plán a na důkaz toho, že byla v hlavním městě, utrhla směrovku hlásající TUDY K PALÁCI. Malý suvenýr. A vydala se ven za hradby, tam, kde byly jasné důkazy o tom, že tudy letěl drak.
Samozřejmě, že nebyla sama. Vylidněné město mělo jediný důvod. Nikdo nebyl tak hloupý, aby ty stopy neviděl, takže se lidé vybavili piknikovými koši, čutorami s různým obsahem, kompasy, mapami, GPS navigacemi a vydali se po stopách draka. Někteří měli v úmyslu prince zachránit, to zase ano (pro odměnu), některým byl princ ukradený a chtěli vidět draka, další chtěli vidět ty, kteří jsou tak hloupí, že chtějí vidět draka, jiní si mysleli, že je lepší být u toho, než být někde jinde, no a někteří se rozhodli na davech lidí zbohatnout. Postavili si na té cestě stánky a s vysokodračí přirážkou prodávali hamburgery, cukrovou vatu a kokakolu. Další lidé prostě viděli ty davy a byli zvědaví, jak se to všechno nakonec vyvrbí...
Hovněna kráčela po cestě, která byla tichá a bez života, ale odpadky všude kolem, místa, kde stály stany, místa, která kempující dav zvolil za koutky úlevy – to všechno ukazovalo, jak horečnatá vlna hledání prince zde před pár dny proběhla. O den později narazila - brodíce se stále nepolevující záplavou odpadků – na stan, kde spalo pár turistů, podle akcentu v chrápání to byli jistě Podpažníci. Nejdříve je chtěla vzbudit a zeptat se, jestli jde dobře, ale zaprvé by to byla pěkně stupidní otázka, protože odpadková cesta se vlnila poměrně jasně do dálky několika kilometrů a pak – neuměla podpažnicky.
Po týdnu chůze odpadková stezka řídla. Táborů s odpadlíky přibývalo, většinou stanovými koloniemii procházela v noci, vydusaná stezka začínala být méně široká a nízký porost se měnil v les a následně prales.
Po dalším týdnu cesty, kdy už to Hovněnu vážně, ale vážně! Přestávalo bavit, narazila na první mrtvolu. Ležela mírně sežehnutá v borůvčí. Pak už jich nacházela stále víc až po dalších třech dnech nebyl metr, aby na něm neležel neúspěšný princohledač.
A najednou před ní stál – drak. Obrovský, s rudými šupinami, ledovýma očima, z nozder se mu draly oblaka páry, špičaté zuby, mokré krvavými slinami trčely z tlamy. Pařáty, velké jako stodola, zakončené ostrými oranžovými drápy. Křídla jako dvě plachetnice rozprostřel před svou slují a výhružně zavrčel, z jeho pohledu to bylo jen slaboučké odfrknutí, ale Hovněnu náhlý náraz větru odhodil na strom za ní.
Nyní velmi zvolna odbočíme a povíme si něco více o tomto kolosálním drakovi. Zaprvé udržíme čtenáře v infarktovém napětí, což je vypravěčovým cílem, zadruhé je nutné pár věcí sdělit, abychom mohli odůvodnit řádky po tomto odbočení následující.
Muhehe.
Drak se jmenoval Polníček. Jeho maminka, slovutná, obří a hrozivá saň Mateřídouška, to odůvodňovala tím, že jako malinkaté miminečko, zvlhloučce funíčkující, jak se snažilo dostat z toho loztomilouckého šišatoučkého vajíčíčka, dláčiček nádhelný muchlací - byl tak báječně klásně zeleňoučký, že si prostě nemohla pomoci /vzhledem ke jménu matčinu, je to asi obvyklý dračí problém s hormonální nevyrovnaností saní po kolotoči snůšky a inkubaci vajec/.
Drak nebyl hodný, ale nebyl ani zlý. Prakticky po většinu času byl vcelku mírumilovný, pokud mu nikdo nelezl do jeho zájmů. Živil se drobnou a zavalitou zvěří, podle toho, co se vůkol jeho sluje objevilo. Lidi nežral, nechutnali mu. Byl vcelku vzdělaný, ve svém rebelském mládí sežral dvě místní lidové knihovny /než zjistil, že je jednodušší je zažehnout/ a měl vyhraněného koníčka, kterému se cílevědomně věnoval, což se o většině jiných, rádoby inteligentních bytostí říci nedá.
Drak Polníček byl totiž moderním zmrzlinářem. Od malička ho fascinoval fakt, že k výrobě něčeho tak studeného, je potřeba v prvopočátku žár. Je potřeba spálit spoustu energie, přeměnit ji na jinou energii, která bude pohánět chladící mechanismus. Ledové tříště, vyráběné přirozenou cestou z ledu, ho nezajímaly, ale strojově vyráběné zmrzliny – to bylo něco jiného. Miloval kopečkové, vodové i smetanové zmrzliny, ve své laboratoři vyráběl různé příchutě, ochutnával, míchal, sladil... a do toho samozřejmě chrlil spoustu ohně, aby vyrobil mráz.
Polníček už měl za sto let svého života vyrobeny a ochutnány snad všechny příchutě světa. Samozřejmě, i jemu se, jako každému badateli, nevyhýbala záplava omylů a špatných překladů receptur.
A byl v těch chvílích naprosto neškodný, bádající ve své sluji. Ano, samozřejmě, dlužno asi zmínit tu jedinou tragickou událost, kdy ve svém zatvrzelém bádání po správném šmaku šmoulové zmrzliny vyhubil celý tento maličký modrý národ. Ale to bylo … nedorozumnění. A koneckonců - komu ty malé potvory modré chybějí?
A drak se nudil. Poté, co vyrobil mahagonovou zmrzlinu /byla plná pilin stejně jako ořechová, ale draka uspokojila/, začal pátrat po dalších možnostech, z čeho mraženou pochoutku vyrobit.
Někde v knize se dočetl, že existuje příchuť zvaná strachiatella. Bůhví, co to znamená, řekl si drak, stejně jako miliony lidí před ním. Hledal dál a zjistil, že v hlavním městě žije princ, přezdívaný Strakáč. A když šeptandou dorazilo i k němu, že je to pěkně studený čumák, byl osud Strakoslavův prakticky zpečetěn. V současné chvíli ležel princ v bezvědomí v trychtýřovité části velkého masového mlýnku – tak velkého, aby klikou mohl točit pařát velikosti stodoly (model K301 s odšťavňovačem). Odvážlivci, kteří se v minulých dnech prince snažili zachránit, se setkali s Polníčkovou nelibostí a byli odstraněni jako obtížný hmyz.
Ale vraťme se zpátky k Hovněně. Ta stála jako další z těch bláhových odvážných zachránců - před Polníčkovou slují, nyní mírně odřená o kůru kmene staré borovice, nicméně --- v té chvíli se otočil vítr.
Kdo si myslí, že právě teď došlo na její magickou moc, tak se mýlí. Fakt byl ten, že Hovněna samozřejmě, jak všichni tuší, nesmírně páchla, což nebyla žádná kouzelná moc, ale souhra polohy trvalého bydliště a stavebního materiálu jejího obydlí. Protože ale v přilehlém okolí páchlo všechno a všichni, nevěnoval tomu nikdo žádnou pozornost. Poté, co opustila svůj domov a navštívila kraje, kde nebyl zápach obvyklým, rozvinul se odér s obří intenzitou a zamořil okolí tak, že většina lidí v dosahu několika kilometrů upadala do horečnatého vynuceného spánku. To samé postihlo i draka.
Člověk by si byl řekl, že nozdra, zvyklá chrlit síru a oheň, by měla být zvyklá na horší kalibrace, nicméně zaprvé --- jsme stále v pohádce --- a vypravěč si sem tam nějakou tu nelogiku může dovolit – a zadruhé – byl to drak zmrzlinář, s nosem zvyklým jemným čichovým degustacím a odhalováním jednotlivých nuancí. A zatřetí – ona smrděla FAKT DĚSNĚ.
Drak odpadl a Hovněna rychle vylezla do mlýnku, vzala prince za nohy a táhla ho pryč ze sluje. Po několika kilometrech ho otočila obličejem vzhůru a po dni chůze se jí ho zželelo a omotala mu hlavu hadrem, aby to tolik nedrncalo.
Cestou zpátky Hovněna nespěchala, s nákladem se jí šlo navíc dost těžko a tak se stalo, že Hovněna po několika nucených brodech potoka a bažin – vyčuchla.
Princ se probral až ve své komnatě. Z celého výletu si vůbec nic nepamatoval, těžko říct, jestli to bylo způsobeno šokem, nebo ranami do hlavy, nicméně pokud čekáte, že se konala svatba, tak vás zklamu.
Hovněna se mu moc nelíbila, jak jsme si říkali, přeci jen byla úplně obyčejná s vlasy na ježka a pár kily navíc a on byl – studený čumák.
Co s princem? Jeho otec mu odmítl předat vládu a tvrdohlavě trval na tom, že se musí oženit, takže nakonec se Strakoslav rozhodl opustit bezpečí paláce a stal se mořeplavcem. Na tropickém ostrově Vlasy studený čumák roztál, zplodil pár černých levobočků a do vlasti se už nikdy nevrátil.
Hovněna se vrátila zpátky do Horní řiti, do svého malého olomouckého tvarůžku a s údivem zjistila, že je nejvoňavější osobou široko daleko, což byl pocit, ze kterého se ze dne na den začala etericky povznášet. Vesničané ji měli ve velké vážnosti, vyhýbali se jí jak jen to šlo a to Hovněnu naplňovalo pocitem nadšené osamělosti.
A to je konec.
PS:
A co drak?
Poté, co se probudil, zjistil, že mu ingredience na strachiatellu zmizela a rozzuřil se. Plivl si omylem horkou slinu na zmrzlinovač a celý ho roztavil. Následkem toho se nezabýval chytáním uprchlé přísady, ale sháněním náhradních dílů, což je, jak všichni víme, u starších modelů zmrzlinovačů, dost velký problém.
Když po několika letech dal přístroj za pomoci několika lehce připálených inženýrů konečně znovu do kupy, začal shánět latě, na příchuť latte. Což opět zavání třískami, ale neohrožuje to okolí.
Komentáře
Okomentovat