Příběh pana Jardy
Pan Jarda položil na stůl stokorunu. Tolik přesně stál lísteček, který
doktorka vložila do přístroje, který mu položila na prst, aby odsál
trochu krve a ihned detekoval hodnoty. Doktorka si za jeho zády
přečetla výsledek, na který by jinak, kdyby nezaplatil tu stovku, čekal
týden a pak se obrátila na židli na pana Jardu.
"Je to špatné, pane Jardo, ihned musíte do nemocnice!"
"Ale já... to jsem nečekal...vždycky jsem byl zdravý....naposledy snad v pubertě jsem si zlomil nohu....co teď...proč... KAM?"
"Nebojte, jen tady do Fakultní, támhle na kopci."
"Tak já tam teda zajedu. Nevíte, kde si tam můžu zaparkovat vůz?"
"Ale pane Jardo, proboha, co to povídáte, vy přeci nesmíte řídit auto, ohrozil byste okolí! Jste slabý, vyčerpaný!"
"To jakože pro mě přijede sanitka?"
"To zrovna ne, nejsme taxikáři, víte jak je na tom naše bezplatné zdravotnictví, že, ale je to jen kousek, tři kilometry do kopce, to dojdete! A kde to bydlíte... na Kraji 8, to je odtud jen tak tři, možná čtyři kilometry, ze směru se tolik neodchýlíte, tak si zajděte ještě domů, sbalte si kufřík: pyžamo, papučky, spodní prádlo, kartáček... však víte a zajděte si do nemocnice. Musíte se tam hlásit nejpozději za tři hodiny, můj počítač už vyslal zprávu o Vašem příchodu na příjmové oddělení."
Pan Jarda rezignovaně pokrčil rameny a vyšoural se z ordinace. Podíval se na hodinky, vytáhl z kapsy minci a přivolal si výtah. Vtom se dveře ordinace ještě otevřely a doktorka na něj zavolala: "A nezpoťte a nezadýchejte se, pane Jardo, jděte pomalu, víte že je to s Vámi vážné, každý prudký pohyb Vám škodí!"
Přesně za dvě a třičtvrtě hodiny stál pan Jarda s kufříkem, zpocený a udýchaný, před vrátnicí Fakultní nemocnice. Před branami stálo v řadě patnáct automatů na rozměňování mincí. Pan Jarda se sice trošku podivil, tolik automatů pohromadě ještě nikdy neviděl, ale využil jednoho z nich a rozměnil si papírovou padesátikorunu aby měl na kafíčko z kávových automatů, které, jak si pamatoval, stávají na nemocničních chodbách.
V aerálové vrátnici hrálo rádio, vrátný si četl noviny. Pan Jarda zaťukal na poškrábané sklo a čekal, až si ho vrátný všimne. Ten zvedl hlavu od novin a prstem ukázal na červený nápis zavěšený nad posunovacím okénkem vrátnice. CHCETE-LI INFORMACI, VLOŽTE DESETIKORUNU DO PŘÍSTROJE. Opravdu, vedle okénka byla přimontována krabička s otvorem pro vhození mince. Pan Jarda vytáhl z kapsy drobné, vybral z nich desetikorunu a vložil do přístrojku. Okénko se pomalu se skřípěním odsunulo.
"Co chcete?" zabrblal vrátný, kterého zřejmě naštval studený vzduch který mu dovnitř zaválo otevírané okénko.
"Já se musím hlásit na příjmu, nevíte kudy mám jít?"
"Támhle." Mávl vrátný rukou směrem k jediné budově v okolí a okénko se zavřelo.
Pan Jarda podlezl závoru, jejíž zvednutí by vyžadovalo dalších 10 korun, jak hlásal červený nápis na ní a vydal se do útrob nemocničního areálu.
Vysoká stavba, nejvyšší, jakou kdy pan Jarda ve svém životě viděl, měla dole obrovské dveře na fotobuňku, která ho nechtěla pustit dovnitř. Třikrát se zkusil přiblížit a zase vzdálit, ale dveře se neotevřely. Už začal váhat, jestli je opravdu u hlavního veřejného vchodu, přestože přes celé dveře zářil obrovský bílý nápis HLAVNÍ VEŘEJNÝ VCHOD. Navíc kolem postávali lidé v županech, kteří si přišli (zřejmě v rámci léčebného režimu) zakouřit, pár mediků v bílých pláštích a dva sanitáři. Vtom si všiml povědomé krabičky na boku dveří. Nikde žádná cedule, jen stručné hlášení - 5 Kč. Nahmatal v kapse pětikorunu, vhodil do přístroje a dveře fotobuňky se otevřely. Dosud netečně postávající lidé okamžitě zareagovali a rychle se nahrnuli dovnitř, sem tam některý z nich zamumlal "díky" nebo "konečně". Dav pana Jardu tak zmátl, že se vzpamatoval až za chvíli a to právě v době, kdy se fotobuňka zavřela a on si uvědomil, že stále stojí venku. Druhá pětikoruna to napravila a on se konečně ocitl uvnitř obrovské vstupní haly.
V gigantickém vestibulu viselo několik metrů obřích cedulí, oznamujících kde se nachází které oddělení. Pan Jarda měl už jen několik minut na to, aby se ohlásil na příjmu a proto se rozhodl využít prosklené budky s nápisem informace, kterých bylo ve vestibulu v jedné dlouhé řadě osm. U každé byl namontován známý přístroj na desetikoruny. Po vhození se stejně jako ve vrátnici mechanicky odsunulo malé okénko, v něm hlava pohledné slečny a vysoký hlásek pískl:
"Dotaz?"
"Dobrý den, slečno, potřeboval bych prosím Vás vědět, kde najdu...."
Okénko se automaticky zavřelo.
Pan Jarda už neměl desetikorunu. Vhodil proto dvacetikorunu, kupodivu ji přístroj bez protestů spolknul a okénko se znovu otevřelo.
"DOTAZ?"
"Příjem?" (pan Jarda se učil velmi rychle)
"26 vlevo, páté dveře!"
Okénko se zavřelo.
...
Výtahy našel pan Jarda bez problémů, proudily k nim davy lidí, které se později rozdělily na dva zástupy, kdy jeden zůstal postávat u výtahů, druhý zamířil přímo naproti, kde ústilo široké schodiště. Starý, asi osmdesátiletý, viditelně unavený pán s nohou v sádře o dvou francouzských holích, o kterém byl pan Jarda přesvědčen, že pojede výtahem, zamířil ke schodišti, před prvním schodem hlasitě zasténal, až se pár lidí otočilo a jal se odhodlaně stoupat do schodů. Dvě paní, které stály řadu na výtahy před panem Jardou a které se prvně také otočily si začaly šeptat. Pan Jarda nyní zřetelně slyšel paní v červeném županu.
"To byl pan Mrkvička z patnáctého patra. On bydlí na naší ulici. Je tu už dva měsíce s komplikovanou zlomeninou. Důchod je malý... a dneska šel do mínus jedničky na rentgen a už nemá na výtah zpátky. No to víte, je půlka měsíce. Ale prý ho už brzy přeloží na páté patro, tak to bude mít blíž."
Mezitím přijely tři výtahy, ale do těch se panu Jardovi nepodařilo vmáčnout a tak společně s těmi dámami nastoupil až do čtvrtého. Paní v červeném zmáčkla tlačítko dvacetjedna, pak vytáhla padesátikorunu a vsunula její cíp do otvoru vedle ovládací desky. Padesátikoruna bleskově zajela do otvoru a ozvalo se chrousty chroust. Ze spodní části přístroje vypadly drobné mince, paní je vytáhla a pečlivě přepočítala. "Ještě že už to bere i bankovky, to je výhoda." pronesla spokojeně k panu Jardovi. Pan Jarda, kterému už pomalu také docházely drobné, byl taky rád, že už to bere i bankovky. Vložil do otvoru cíp stokoruny, nic se ale nestalo. Paní v červeném mu poradila:
"Nejdřív patro!"
"Aha, děkuji."
Pan Jarda zmáčkl 26, vložil bankovku a dole se objevila záplava drobných. Koruna za patro, uvědomil si rychle.
Na příjmu pan Jarda zaplatil několik pětikorun za otevření dveří, až se dostal k lékaři, který mu odebral oblečení a nechal ho převléci do pyžama. Župan, který pan Jarda sice doma měl, ale už se mu nevešel do kufříku, si půjčil za 500 Kč zálohu a 50 Kč na den.
Výtahem dojel na 14. patro, kde mu znovu změřili hodnoty (pan Jarda se dozvěděl, že nejlepší je vědět hodnoty hned, ale že ten papírek, který se do přístroje vkládá aby byly výsledky hned stojí 120 Kč, ale nikdo nemůže pana Jardu k platbě nutit, to jak pan Jarda sám chce, že), tlak mu změřili v patře osmém. Lůžko dostal přiděleno v 32. patře a nakázáno, že na další měření do patnáctky a osmičky musí jezdit každý den touto dobou. Pan Jarda byl šťastný, když se konečně přes osmery chodbové a jedny pokojové dveře dostal na své lůžko. Asi za hodinu se otevřely dveře a vstoupila sestra. Pan Jarda sahal po peněžence. Sestra pochopila jeho pohyb a usmála se.
"Ale pane ...(podívala se do počítačové sjetiny) ... Jarde... vy nevíte, že zdravotní péče je v našem státě bezplatná?"
...
Pan Jarda ležel v nemocnici už desátý den. Ráno mu na vizitě lékař oznámil, že ho už dnes po obědě propustí, tak byl pan Jarda celý šťastný, protože mu opravdu docházely peníze a navíc se hrozně nudil.
První dva dny si sice na pokoj pronajal televizi za 150 korun na celý den a dokonce si dopřával luxus teplé sprchy (50 Kč) dvakrát si otebřel okno (20 Kč) a také si třikrát za desetikorunu, která se vhazovala do strojku na boku postele, změnil polohování tak, že si dal nohy trochu výš a zvedl si postel pod hlavou, to bylo pohodlíčko, panečku, pana Jardu pouze dráždilo, že sestra mu říká Jard a sliboval si, že až jednou najde odvahu vmete jí to příkoří do tváře... jenže třetí den se ale přihodilo něco, co zapříčinilo, že už si pan Jarda nemohl dovolit vůbec žádný nadstandard.
Pan Jarda totiž musel použít červený telefon nad postelí. Na pokoji byl totiž s panem Stehlíkem, příjemným i když trochu málomluvným člověkem, se kterým se při společném koukání na televizi, kterou pan Jarda zaplatil (pan Stehlík byl dlouhodobě nemocný a šetřil si peníze na výtahy) spřátelili a oba byli rádi, že si tak rozumí. Tedy, pan Jarda panu Stehlíkovi nerozuměl ani slovo, protože pan Stehlík strašně huhlal, ale naštěstí, jak již bylo řečeno, byl pan Stehlík takový tichý a moc toho nenahuhlal. A tenhle pan Stehlík začal třetího dne páně Jardova pobytu v nemocnici půlhodinu po obědě modrat a dusit se. Pan Jarda v panice nejdřív chtěl vyběhnout na chodbu a začít křičet na sestru, jenže v tom zmatku mu vypadla zpod polštáře peněženka a drobné se rozkutálely hluboko pod postel a pan Jarda jako naschvál nemohl najít pětikorunu na otevření dveří. Proto nakonec učinil ten zoufalý krok, že použil ten telefon co měl nad hlavou. Ano, ten telefon s nápisem 30 sec 59 Kč. Zvedl sluchátko a netrpělivě čekal. Ve sluchátku se ozvalo pomalým, monotónním hlasem telefonního robota:
VSTOUPILI JSTE DO TELEFONNÍHO SYSTÉMU FAKULTNÍ NEMOCNICE. STISKNĚTE:
JEDNIČKU, JESTLIŽE POTŘEBUJETE ROZMĚNIT DROBNÉ
DVOJKU, JESTLIŽE POTŘEBUJETE VYMĚNIT PROSTĚRADLO
TROJKU, JESTLIŽE SE VÁM ZDÁ, ŽE MÁTE SRDEČNÍ POTÍŽE
ČTYŘKU, JESTLIŽE MÁTE POCIT, ŽE NESLYŠÍTE, CO VÁM ŘÍKÁME
PĚTKU, JESTLIŽE JE VÁŠ ČAJ STUDENÝ
ŠESTKU, JESTLIŽE SE VÁM ŠPATNĚ DÝCHÁ
SEDMIČKU, JESTLIŽE JSTE NEDOSTALI JÍDLO
OSMIČKU, JESTLIŽE POTŘEBUJETE SEZNAM SVÝCH LÉKŮ NEBO VYŠETŘENÍ
DEVÍTKU, JESTLIŽE SE VÁŠ SPOLUBYDLÍCÍ DUSÍ A MODRÁ
JESTLIŽE SI NEJSTE JISTÍ SVÝM PROBLÉMEM, VYČKEJTE, PŘEPOJÍME VÁS NA VRÁTNICI, NEBO UKLIZEČKU, TI VĚDÍ VŠECHNO.
Pan Jarda nezaváhal a zmáčkl devítku. To už pan Stehlík chroptěl a z úst mu crčela podivná zelená voda. V telefonu se ozvalo Čtvero ročních dob - Jaro, v pravidelných intervalech přerušované klidným a nevzrušeným ČEKEJ. ČEKEJ.
Po několika minutách Stehlíkova chroptění na Vivaldiho hudbu, se znovu ozval pomalý digitální hlas:
NYNÍ ZMÁČKNĚTE NA KLÁVESNICI ČÍSLO PATRA, NA KTERÉM SE NACHÁZÍTE. JESTLIŽE SE JEDNÁ O PODZEMNÍ PATRO, STISKNĚTE KŘÍŽEK A POTÉ ČÍSLO.
Pan Jarda statečně zmáčkl dvojku a šestku a opět zazněla hudba. Následovalo číslo chodby, sekce, číslo dveří, číslo postele. Ve chvíli, kdy vyťukal své osobní pacientské číslo, aby systém věděl, komu zaúčtovat poplatek za volání a pan Stehlík už byl modrý jako borůvka, se otevřely dveře a dovnitř vstoupila zdravotní sestra. To je rychlost, pomyslel si pan Jarda. Pak si ale uvědomil, že sestra přišla sama od sebe a okamžitě zavěsil.
Sestra vesele přistoupila k posteli pana Stehlíka, nadzdvihla ho, bouchla ho vší silou do zad, Stehlík se prohnul, cosi mu vypadlo z úst a začal zhluboka dýchat.
"Pane Stuhlík, nevrátil jste mi po obědě protézu, to bude deset korun navíc, vidíte, málem jste nám ji spolknul no nevím nevím, jestli vám příště dopřejeme maso!"
Pan Stehlík tedy byl šťastně zachráněn, ale pan Jarda zaplatil za telefonát ještě toho večera 2457 korun a od té doby jen tiše seděl na posteli a šetřil, aby mu zbylo na výtahy, neboť měl stále před očima obraz sténajícího pana Mrkvičky.
Po obědě posledního dne pan Jarda sjel za 6 korun do oddělení příjmu, aby se dozvěděl, že oddělení výdeje je ve 41. patře. Tak tedy vystoupal o 15 korun výše a 35 korun za otevření dveří pro své věci a kufřík, zaplatil za deset dní úschovy, půjčení županu a se dvěma přestupy sjel až dolů do vestibulu. Poslední pětikorunou otevřel fotobuňku, nyní ho už ani nepřekvapil dav lidí využívajících tohoto otevření zdarma, podlezl závoru u vrátnice a pomalým krokem odešel domů.
Doma seděl několik hodin ve svém plyšovém křesle a dlaní uhlazoval opěradlo. Bezplatné zdravotnictví, bezplatné zdravotnictví... šeptal si do ticha svého bytu. Kam jsme se to dopracovali?? Bezplatné zdravotnictví... Ještě že už jsem doma....
Pan Jarda se nadzvednul a ze zadní kapsy vytáhl poslední blýskavou minci. Dvacetikoruna.
Dlouze si ji prohlížel, otáčel v ruce, než ji vhodil do otvoru v televizním přijímači a pustil si na deset minut veřejnoprávní televizi.
Konec.
"Je to špatné, pane Jardo, ihned musíte do nemocnice!"
"Ale já... to jsem nečekal...vždycky jsem byl zdravý....naposledy snad v pubertě jsem si zlomil nohu....co teď...proč... KAM?"
"Nebojte, jen tady do Fakultní, támhle na kopci."
"Tak já tam teda zajedu. Nevíte, kde si tam můžu zaparkovat vůz?"
"Ale pane Jardo, proboha, co to povídáte, vy přeci nesmíte řídit auto, ohrozil byste okolí! Jste slabý, vyčerpaný!"
"To jakože pro mě přijede sanitka?"
"To zrovna ne, nejsme taxikáři, víte jak je na tom naše bezplatné zdravotnictví, že, ale je to jen kousek, tři kilometry do kopce, to dojdete! A kde to bydlíte... na Kraji 8, to je odtud jen tak tři, možná čtyři kilometry, ze směru se tolik neodchýlíte, tak si zajděte ještě domů, sbalte si kufřík: pyžamo, papučky, spodní prádlo, kartáček... však víte a zajděte si do nemocnice. Musíte se tam hlásit nejpozději za tři hodiny, můj počítač už vyslal zprávu o Vašem příchodu na příjmové oddělení."
Pan Jarda rezignovaně pokrčil rameny a vyšoural se z ordinace. Podíval se na hodinky, vytáhl z kapsy minci a přivolal si výtah. Vtom se dveře ordinace ještě otevřely a doktorka na něj zavolala: "A nezpoťte a nezadýchejte se, pane Jardo, jděte pomalu, víte že je to s Vámi vážné, každý prudký pohyb Vám škodí!"
Přesně za dvě a třičtvrtě hodiny stál pan Jarda s kufříkem, zpocený a udýchaný, před vrátnicí Fakultní nemocnice. Před branami stálo v řadě patnáct automatů na rozměňování mincí. Pan Jarda se sice trošku podivil, tolik automatů pohromadě ještě nikdy neviděl, ale využil jednoho z nich a rozměnil si papírovou padesátikorunu aby měl na kafíčko z kávových automatů, které, jak si pamatoval, stávají na nemocničních chodbách.
V aerálové vrátnici hrálo rádio, vrátný si četl noviny. Pan Jarda zaťukal na poškrábané sklo a čekal, až si ho vrátný všimne. Ten zvedl hlavu od novin a prstem ukázal na červený nápis zavěšený nad posunovacím okénkem vrátnice. CHCETE-LI INFORMACI, VLOŽTE DESETIKORUNU DO PŘÍSTROJE. Opravdu, vedle okénka byla přimontována krabička s otvorem pro vhození mince. Pan Jarda vytáhl z kapsy drobné, vybral z nich desetikorunu a vložil do přístrojku. Okénko se pomalu se skřípěním odsunulo.
"Co chcete?" zabrblal vrátný, kterého zřejmě naštval studený vzduch který mu dovnitř zaválo otevírané okénko.
"Já se musím hlásit na příjmu, nevíte kudy mám jít?"
"Támhle." Mávl vrátný rukou směrem k jediné budově v okolí a okénko se zavřelo.
Pan Jarda podlezl závoru, jejíž zvednutí by vyžadovalo dalších 10 korun, jak hlásal červený nápis na ní a vydal se do útrob nemocničního areálu.
Vysoká stavba, nejvyšší, jakou kdy pan Jarda ve svém životě viděl, měla dole obrovské dveře na fotobuňku, která ho nechtěla pustit dovnitř. Třikrát se zkusil přiblížit a zase vzdálit, ale dveře se neotevřely. Už začal váhat, jestli je opravdu u hlavního veřejného vchodu, přestože přes celé dveře zářil obrovský bílý nápis HLAVNÍ VEŘEJNÝ VCHOD. Navíc kolem postávali lidé v županech, kteří si přišli (zřejmě v rámci léčebného režimu) zakouřit, pár mediků v bílých pláštích a dva sanitáři. Vtom si všiml povědomé krabičky na boku dveří. Nikde žádná cedule, jen stručné hlášení - 5 Kč. Nahmatal v kapse pětikorunu, vhodil do přístroje a dveře fotobuňky se otevřely. Dosud netečně postávající lidé okamžitě zareagovali a rychle se nahrnuli dovnitř, sem tam některý z nich zamumlal "díky" nebo "konečně". Dav pana Jardu tak zmátl, že se vzpamatoval až za chvíli a to právě v době, kdy se fotobuňka zavřela a on si uvědomil, že stále stojí venku. Druhá pětikoruna to napravila a on se konečně ocitl uvnitř obrovské vstupní haly.
V gigantickém vestibulu viselo několik metrů obřích cedulí, oznamujících kde se nachází které oddělení. Pan Jarda měl už jen několik minut na to, aby se ohlásil na příjmu a proto se rozhodl využít prosklené budky s nápisem informace, kterých bylo ve vestibulu v jedné dlouhé řadě osm. U každé byl namontován známý přístroj na desetikoruny. Po vhození se stejně jako ve vrátnici mechanicky odsunulo malé okénko, v něm hlava pohledné slečny a vysoký hlásek pískl:
"Dotaz?"
"Dobrý den, slečno, potřeboval bych prosím Vás vědět, kde najdu...."
Okénko se automaticky zavřelo.
Pan Jarda už neměl desetikorunu. Vhodil proto dvacetikorunu, kupodivu ji přístroj bez protestů spolknul a okénko se znovu otevřelo.
"DOTAZ?"
"Příjem?" (pan Jarda se učil velmi rychle)
"26 vlevo, páté dveře!"
Okénko se zavřelo.
...
Výtahy našel pan Jarda bez problémů, proudily k nim davy lidí, které se později rozdělily na dva zástupy, kdy jeden zůstal postávat u výtahů, druhý zamířil přímo naproti, kde ústilo široké schodiště. Starý, asi osmdesátiletý, viditelně unavený pán s nohou v sádře o dvou francouzských holích, o kterém byl pan Jarda přesvědčen, že pojede výtahem, zamířil ke schodišti, před prvním schodem hlasitě zasténal, až se pár lidí otočilo a jal se odhodlaně stoupat do schodů. Dvě paní, které stály řadu na výtahy před panem Jardou a které se prvně také otočily si začaly šeptat. Pan Jarda nyní zřetelně slyšel paní v červeném županu.
"To byl pan Mrkvička z patnáctého patra. On bydlí na naší ulici. Je tu už dva měsíce s komplikovanou zlomeninou. Důchod je malý... a dneska šel do mínus jedničky na rentgen a už nemá na výtah zpátky. No to víte, je půlka měsíce. Ale prý ho už brzy přeloží na páté patro, tak to bude mít blíž."
Mezitím přijely tři výtahy, ale do těch se panu Jardovi nepodařilo vmáčnout a tak společně s těmi dámami nastoupil až do čtvrtého. Paní v červeném zmáčkla tlačítko dvacetjedna, pak vytáhla padesátikorunu a vsunula její cíp do otvoru vedle ovládací desky. Padesátikoruna bleskově zajela do otvoru a ozvalo se chrousty chroust. Ze spodní části přístroje vypadly drobné mince, paní je vytáhla a pečlivě přepočítala. "Ještě že už to bere i bankovky, to je výhoda." pronesla spokojeně k panu Jardovi. Pan Jarda, kterému už pomalu také docházely drobné, byl taky rád, že už to bere i bankovky. Vložil do otvoru cíp stokoruny, nic se ale nestalo. Paní v červeném mu poradila:
"Nejdřív patro!"
"Aha, děkuji."
Pan Jarda zmáčkl 26, vložil bankovku a dole se objevila záplava drobných. Koruna za patro, uvědomil si rychle.
Na příjmu pan Jarda zaplatil několik pětikorun za otevření dveří, až se dostal k lékaři, který mu odebral oblečení a nechal ho převléci do pyžama. Župan, který pan Jarda sice doma měl, ale už se mu nevešel do kufříku, si půjčil za 500 Kč zálohu a 50 Kč na den.
Výtahem dojel na 14. patro, kde mu znovu změřili hodnoty (pan Jarda se dozvěděl, že nejlepší je vědět hodnoty hned, ale že ten papírek, který se do přístroje vkládá aby byly výsledky hned stojí 120 Kč, ale nikdo nemůže pana Jardu k platbě nutit, to jak pan Jarda sám chce, že), tlak mu změřili v patře osmém. Lůžko dostal přiděleno v 32. patře a nakázáno, že na další měření do patnáctky a osmičky musí jezdit každý den touto dobou. Pan Jarda byl šťastný, když se konečně přes osmery chodbové a jedny pokojové dveře dostal na své lůžko. Asi za hodinu se otevřely dveře a vstoupila sestra. Pan Jarda sahal po peněžence. Sestra pochopila jeho pohyb a usmála se.
"Ale pane ...(podívala se do počítačové sjetiny) ... Jarde... vy nevíte, že zdravotní péče je v našem státě bezplatná?"
...
Pan Jarda ležel v nemocnici už desátý den. Ráno mu na vizitě lékař oznámil, že ho už dnes po obědě propustí, tak byl pan Jarda celý šťastný, protože mu opravdu docházely peníze a navíc se hrozně nudil.
První dva dny si sice na pokoj pronajal televizi za 150 korun na celý den a dokonce si dopřával luxus teplé sprchy (50 Kč) dvakrát si otebřel okno (20 Kč) a také si třikrát za desetikorunu, která se vhazovala do strojku na boku postele, změnil polohování tak, že si dal nohy trochu výš a zvedl si postel pod hlavou, to bylo pohodlíčko, panečku, pana Jardu pouze dráždilo, že sestra mu říká Jard a sliboval si, že až jednou najde odvahu vmete jí to příkoří do tváře... jenže třetí den se ale přihodilo něco, co zapříčinilo, že už si pan Jarda nemohl dovolit vůbec žádný nadstandard.
Pan Jarda totiž musel použít červený telefon nad postelí. Na pokoji byl totiž s panem Stehlíkem, příjemným i když trochu málomluvným člověkem, se kterým se při společném koukání na televizi, kterou pan Jarda zaplatil (pan Stehlík byl dlouhodobě nemocný a šetřil si peníze na výtahy) spřátelili a oba byli rádi, že si tak rozumí. Tedy, pan Jarda panu Stehlíkovi nerozuměl ani slovo, protože pan Stehlík strašně huhlal, ale naštěstí, jak již bylo řečeno, byl pan Stehlík takový tichý a moc toho nenahuhlal. A tenhle pan Stehlík začal třetího dne páně Jardova pobytu v nemocnici půlhodinu po obědě modrat a dusit se. Pan Jarda v panice nejdřív chtěl vyběhnout na chodbu a začít křičet na sestru, jenže v tom zmatku mu vypadla zpod polštáře peněženka a drobné se rozkutálely hluboko pod postel a pan Jarda jako naschvál nemohl najít pětikorunu na otevření dveří. Proto nakonec učinil ten zoufalý krok, že použil ten telefon co měl nad hlavou. Ano, ten telefon s nápisem 30 sec 59 Kč. Zvedl sluchátko a netrpělivě čekal. Ve sluchátku se ozvalo pomalým, monotónním hlasem telefonního robota:
VSTOUPILI JSTE DO TELEFONNÍHO SYSTÉMU FAKULTNÍ NEMOCNICE. STISKNĚTE:
JEDNIČKU, JESTLIŽE POTŘEBUJETE ROZMĚNIT DROBNÉ
DVOJKU, JESTLIŽE POTŘEBUJETE VYMĚNIT PROSTĚRADLO
TROJKU, JESTLIŽE SE VÁM ZDÁ, ŽE MÁTE SRDEČNÍ POTÍŽE
ČTYŘKU, JESTLIŽE MÁTE POCIT, ŽE NESLYŠÍTE, CO VÁM ŘÍKÁME
PĚTKU, JESTLIŽE JE VÁŠ ČAJ STUDENÝ
ŠESTKU, JESTLIŽE SE VÁM ŠPATNĚ DÝCHÁ
SEDMIČKU, JESTLIŽE JSTE NEDOSTALI JÍDLO
OSMIČKU, JESTLIŽE POTŘEBUJETE SEZNAM SVÝCH LÉKŮ NEBO VYŠETŘENÍ
DEVÍTKU, JESTLIŽE SE VÁŠ SPOLUBYDLÍCÍ DUSÍ A MODRÁ
JESTLIŽE SI NEJSTE JISTÍ SVÝM PROBLÉMEM, VYČKEJTE, PŘEPOJÍME VÁS NA VRÁTNICI, NEBO UKLIZEČKU, TI VĚDÍ VŠECHNO.
Pan Jarda nezaváhal a zmáčkl devítku. To už pan Stehlík chroptěl a z úst mu crčela podivná zelená voda. V telefonu se ozvalo Čtvero ročních dob - Jaro, v pravidelných intervalech přerušované klidným a nevzrušeným ČEKEJ. ČEKEJ.
Po několika minutách Stehlíkova chroptění na Vivaldiho hudbu, se znovu ozval pomalý digitální hlas:
NYNÍ ZMÁČKNĚTE NA KLÁVESNICI ČÍSLO PATRA, NA KTERÉM SE NACHÁZÍTE. JESTLIŽE SE JEDNÁ O PODZEMNÍ PATRO, STISKNĚTE KŘÍŽEK A POTÉ ČÍSLO.
Pan Jarda statečně zmáčkl dvojku a šestku a opět zazněla hudba. Následovalo číslo chodby, sekce, číslo dveří, číslo postele. Ve chvíli, kdy vyťukal své osobní pacientské číslo, aby systém věděl, komu zaúčtovat poplatek za volání a pan Stehlík už byl modrý jako borůvka, se otevřely dveře a dovnitř vstoupila zdravotní sestra. To je rychlost, pomyslel si pan Jarda. Pak si ale uvědomil, že sestra přišla sama od sebe a okamžitě zavěsil.
Sestra vesele přistoupila k posteli pana Stehlíka, nadzdvihla ho, bouchla ho vší silou do zad, Stehlík se prohnul, cosi mu vypadlo z úst a začal zhluboka dýchat.
"Pane Stuhlík, nevrátil jste mi po obědě protézu, to bude deset korun navíc, vidíte, málem jste nám ji spolknul no nevím nevím, jestli vám příště dopřejeme maso!"
Pan Stehlík tedy byl šťastně zachráněn, ale pan Jarda zaplatil za telefonát ještě toho večera 2457 korun a od té doby jen tiše seděl na posteli a šetřil, aby mu zbylo na výtahy, neboť měl stále před očima obraz sténajícího pana Mrkvičky.
Po obědě posledního dne pan Jarda sjel za 6 korun do oddělení příjmu, aby se dozvěděl, že oddělení výdeje je ve 41. patře. Tak tedy vystoupal o 15 korun výše a 35 korun za otevření dveří pro své věci a kufřík, zaplatil za deset dní úschovy, půjčení županu a se dvěma přestupy sjel až dolů do vestibulu. Poslední pětikorunou otevřel fotobuňku, nyní ho už ani nepřekvapil dav lidí využívajících tohoto otevření zdarma, podlezl závoru u vrátnice a pomalým krokem odešel domů.
Doma seděl několik hodin ve svém plyšovém křesle a dlaní uhlazoval opěradlo. Bezplatné zdravotnictví, bezplatné zdravotnictví... šeptal si do ticha svého bytu. Kam jsme se to dopracovali?? Bezplatné zdravotnictví... Ještě že už jsem doma....
Pan Jarda se nadzvednul a ze zadní kapsy vytáhl poslední blýskavou minci. Dvacetikoruna.
Dlouze si ji prohlížel, otáčel v ruce, než ji vhodil do otvoru v televizním přijímači a pustil si na deset minut veřejnoprávní televizi.
Konec.
Komentáře
Okomentovat